(Epitaph Records)

Kolik kapel projde zkoušku časem tak, aby ste v krušnejch chvílích tápali nad tím, jestli zalepit svízelnou situaci prodejem jejich alb? Ačkoliv jsem velkej fanoušek vinylů a na otázku "jaká je moje nejoblíbenější kapela nebo album" nejsem schopnej jednoznačně odpovědět, existuje několik kapel, na který sáhnout nedám.

12“ 2LP gatefold (Denovali Records)

Chlad. Tmavá noc. Jasná obloha. Pokud jdeš sněhem, cítíš každou vteřinu a stupeň pod nulou. Zvuky mají prostor a chlad noci Ti otevírá cestu k sobě samému. Nic osobního v tom nehledej, jestli chceš někam dojít, musíš šlapat jen Ty sám.

(Doomentia Records) 12"+7"

Chytám druhou, možná třetí mízu a vymetám ten underground, kde to de. Špunty do uší si neberu - už není co ztratit. Nad spoustou věcí kroutím hlavou a na druhou stranu se královsky bavím se stejnejma ročníkama, který svojí životosprávu nahnuli k diskografii Nihilist.

(Dog Lovers) 7"

Když se před pár lety zvedla módní vlna sludge, doomu, stoner rocku/metalu a bůhví jakýho všeho toho svinstva a pankáči zjistili, že hrát pomalu je taky celkem fajn, udivovalo mě, že až na pár výjimek tuto hudbu u nás nikdo nehraje.

12“LP gatefold (DIY)

Po měsících (snad i letech) hybernace nabrali třeboňsko-budějovičtí „4 happy guys“ energii a nasměrovali ji k dalšímu výpadku, bohužel poslednímu - poslední desce pojmenované „BEE-SONGS FROM THE A-CIDE“ a věřte, že označení „full melodic punk rock with lot of emotions“ je stále naprosto vystihující.

(DIY)

Jsou jisté záhady, které mě čas od času připomenou, že je dobré zůstávat ostražitý za všech okolností. Jednou z nich je debutní album plzeňských Themptiness. Kdyby mi tu desku někdo pustil a nechal mě hádat, co to je, NIKDY bych na to nepřišel. V čirém zoufalství a pod tlakem toho, že si musím tipnout, bych asi řekl, že je to jsou nahrávky utajené kapely Jacka Terriclotha z World/Inferno Friendship Society, které byly pořízeny při jeho pobytu na západě Čech mnoho let zpátky a získaly tak lehký "kucííííí kampa dete" akcent. Tímto konstatováním pak můžem celou recenzi klidně začít.

(Dischord)

V artistickým světě byla Edie Sedwicková múza Andy Warhola. V tom hudebním je to zejména živá hmota, která s drobnými pauzami na vydýchání funguje již od roku 1999. Za ty léta však nepřestala žít svým životem plným změn a proměn. Vůdčí osoba Justin Moyer, jenž prošel kapelami jako El Guapo, Supersystem, Antelope se převtělil do Edie, aby byl o krůček blíž k pozlátkovému světu Hollywoodských celebrit.

(DIY kooperace)

Válečný tažení pokračuje a žižkovští punks právě útočí z levého křídla nově nafasovanou municí. Jejich vizáž prozrazuje ostřílený veterány války se společností, ubylo vlasů a přibylo něco málo vrásek ve tváři. Evidnetně ale nezmizelo odhodlání a hlavně se konečně projevily letité zkušenosti a tak má současný šturm mnohem blíže k přímému napadení, než dřívější partyzánská válka. Gomora do toho rube zcela naplno, nehleďe na oběti. Jako by to opravdu měla být poslední jízda.

7“EP (Papagájův Hlasatel records)

Empty Hall of Fame přicházejí po 6sti letech existence, změnách v sestavě a několika nahrávkách, se svým vinylovým debutem. Kapela je na cestě a jejich EP se jmenuje „The Road“.

12“ 2LP gatefold (Denovali Records)

Černý obal, logo AUN, názvy skladeb, několik základních informací a logo labelu Denovali Records. Minimalismus, který je náznakem tvorby AUN.  Mám tušení, že tohle nebude optimistický poslech.

7“EP (Totalitarianism Still Continues + více)

Slovenský label Totalitarianism Still Continues nespí na vavřínech a dává o sobě stále častěji vědět novými nahrávkami. Nedávno vyšlo EP VOCATIO INTERNA/ K.I.T.T. a téměř ve stejnou dobu byl vypuštěn další červ pro nahlodání naší nervové soustavy – společné EP SHEEVA YOGA / KUMURU. Československý split, na kterém vzdávají poctu označení power violence ostravští veteráni SHEEVA YOGA a bardějovští KUMURU. Power Violence žije!

(Epitaph)

Už je to možná snad i víc než 10 let (přítomní pamětnící mě případně jistě doplní), kdy jsme poprvé viděl Propagandhi. Byl to tenkrát poslední koncert jejich turné, přidanej tak trochu na poslední chvíli, který navíc proběhl v poměrně velkém a ne úplně ideálním klubu Rock Café. Nicméně to bylo vlastně úplně jedno, protože ve chvíli, kdy začali Propagandhi hrát jsem přestal vnímat, kde se právě nacházím a jak jsou nastaveny vnější okolnosti. Takovou sílu má jen velmi málo kapel a ještě méně kapel si ji dokáže udržet po celou dobu své existence, která trvá téměř 25 let a kterou jasně definuje mimo jinné i neustálý pohyb vpřed.

(Constellation)

Už ani nevím proč jsem nabyl pocitu, že nová deska Godspeed You! bude takovou příjemnou rozjímací poslechovkou k pošmourným podzimním dnům. Naordinuje mi trochu zdravě patetického smutku k horkému čaji a brnkne na emotivní strunu spojenou s otázkou lidské existence. Nakonec se jí povedlo jen to posledně jmenované, jen místo sebezpytného tonutí přišla rána kladivem mezi oči. Většinou podobné přirovnání používám pro kapely typu Siege a ne pro 20ti minutové rozmáchlé opusy, jenže tahle kapela byla vždycky jiná.

LP / MC

Mohlo by se zdát, že v rámci český scény to má Odeur de Violettes relativně snadný – žánr „holka s akustickou kytarou“ tady není překvapivě tak rozšířenej jako jinde. Jenže tak jednoduchý to není: tahle škatulka je v Česku jednak dost zatížená hrůzama typu Radůza (tyvole, to se zrýmovalo samo!), jednak je celej tenhle „songwriterskej“ koncept za těch 50 let od první desky Boba Dylana zrecyklovanej, vyžranej, vybledlej a oxeroxovanej asi tak milionkrát. Zaujmout někoho není vůbec snadný.

10“LP (Denovali Records)

Neurčité zvuky, šumy … lze jen těžko odhadnout, co přijde dál. Jako z mlhy se vynořují tóny – emotivní, pulzující. Post rockové plochy, které směřují přímo k našim pocitům. Znějí jako by byly jen přípravou, předehrou pro další dějství, ale sami si tím nemůžeme být jistí. Oscilace nejistot nás bude provázet po celou nahrávku „Duplex Coated Obstruction“.

(Insane Society, Voltage)

Jako blesk z čistého nebe je tady třetí deska See You in Hell a likviduje s razancí blesku kulového. Kráčím s touhle kapelou od jejích úplných začátků, ostatně jeden z jejích prvních koncertů byl odehrán na dnes již legendární akci v bývalé školní třídě v Hangáru 16 společně s Balaclavou a Ol´Testament na což nikdy nezapomenu. Troufám si tvrdit, že za ty roky se z nás stali velmi dobří kamarádi a tak je psaní recenze na jejich desku možná trochu ošemetné. Na druhou stranu je tak kurevsky dobrá, že si prostě nemůžu pomoct. Z toho tak trochu vyplývá, že objektivita půjde tentokrát opět stranou. Kdo s tím má problém, nemusí číst dál.

Kazeta/download (DIY)

Got A Wolf hrajou chaotický hardcore/metal. Jako první přirovnání mě napadli Kiss It Goodbye, ale i když je tam pořád trochu cítím, musím říct, že Got A Wolf přece jen nezní tak „psychicky nemocně“ jako zmiňovaní Kiss It Goodbye. To však neznamená, že z desky necítím emoce, tohle je hardcore a ne studený mathcore. Jako další příbuzné kapely bych zmínil třeba Narrows nebo Converge.

(Voltage + další labely)

Nevím jestli se mi to jen nezdá, ale mám pocit, že tuzemský podzemní punk rock se začíná v poslední době dostávat z křečovité agonie, ve které byl chycen bezpočtem rádobyvtipných kapel tzv. nad věcí, z nichž byla ve finále jedna horší než druhá. Nicneříkající texty a muzika spíš špatnej bigbeat na hranici retardace postrádající veškeré elementy, které dělají punk punkem. Teď se mi ale dostává do ruky jedna dobrá nahrávka za druhou a jednoznačně se to týká i tohohle singlu Climax.

(Neurot / Day After)

Hrdost – to je první slovo, co se mi vybaví v souvislosti s Neurosis. Cesta je těžší a těžší, roky přibejvají, ale tyhle chlápci nemění kurz. Neurosis inspirovali celý legie kapel, který si vypůjčily jejich zvuk a dotáhly to s ním třeba i daleko (Scott Kelly jim shovívavě a s pochopením říká „Neurosis junior bands“), ale originálu se zatím nepřiblížila žádná z nich. „Honor Found In Decay“ má v sobě sílu, klid a neotřesitelnou – skoro až děsivou – jistotu ve vlastní schopnosti, který jsou prověřený časem, ne měřitelný zástupem plagiátorů.

12"EP SHAPE (Pirates Press Records)

Pro ty z vás, kteří odebírají Maximum Rock n Roll, nemám žádnou novinku. Pro ty ostatní přicházím s krátkou recenzí a především informací o zajímavé desce. V roce 2010 ve svých šedesáti letech zemřel Bruce Roehrs, dlouholetý a pravidelný sloupkař zinu Maximum Rock n Roll. Jak se píše v jednom z jeho nekrologů: „Jeho způsob psaní recenzí byl stručný. Pokud se mu něco líbilo, dal to vědět třeba jen dobře umístěným, jednoduchým a často velkými písmeny psaným ANO! hned na začátku recenze. Tento jednoduchý, ale efektivní způsob psaní recenzí mě vždycky rozesmál.“