Tak nějak jsem tušil, že to bude dobrý. Bylo pondělní odpoledne, ale já měl neodbytný pocit, že je ještě víkend. Nacházel jsem se ve zvláštním zpomaleném režimu, pořád jsem se trochu vzpamatovával ze sobotní akce a v neposlední řadě se mi nechtělo zpátky do Prahy. A tak jsem seděl v novém skladu u M5, pil kafe a hrabal se v deskách. Venku pršelo a mě bylo fajn. Vzpoměl jsem si na dobu, kdy pro mě byla podobná návštěva absolutním svátkem a nějak se to na mě zase přeneslo. Cítil jsem se mladší. Ale jen na chvilku. Pak vyhrál sentiment.
Imaad Wasif má zvláštní a – přiznám se – dost matoucí hudební životopis. Coby bejvalýmu členovi Folk Implosion a kámošovi Lou Barlowa se mu samozřejmě otevřela cesta na Kill Rock Stars, kde vydal v roce 2006 svůj debut. Jenže loňská „The Voidist“ vyšla pro změnu na TeePee Records a bubnuje na ní mimo jiné Dale Crover z Mevins... Tak co s tím? Je to něžnej folkař, nebo špinavej pivař? Přidejte k tomu ještě fakt, že na Wasifa nedá dopustit pražská pobočka Turbojugend – a máte dokonalej zmatek.
Ze strany Terror byl název a image novýho alba dobrým tahem. Přinutí to mladší hard core kids vrátit se zpátky. Přiznejme si, že potom, co podepsali Century Media, vypadá každej jejich obal jako obal Unearth. - Jon McRae.
Dneska ráno jsem si po delší době dal procházku kolem řeky. Dělám to v záchvatech sentimentálního sebetrýznění samozřejmě hlavně na podzim a i tak jen zřídka, nechce se mi totiž většinou vůbec vstávat. Na druhou stranu toho však nikdy nelituju, protože většinou to se mnou pěkně zamává. A to nedělám vlastně nic jiného, než že jdu po náplavce a poslouchám muziku. Jenže časná rána v Praze a zvláště v tuhle roční dobu mají své obrovské kouzlo.
Autistic Youth si dali s novou deskou na čas a podle mě moc dobře věděli, co dělají. Přestože jejich první album "Landmine Beach" bylo punkovou scénou přijato velmi pozitivně, nesnažili se hned za půl roku vydat další uspěchanou desku, ale pěkně si počkali, až napíšou dostatečné množství silných skladeb a ještě je nechali pěkně usadit. Výsledkem je "Idle Minds", deska, která je až neuvěřitelně dospělá a vyzrálá, zvláště když vezmeme v potaz, že ji nahrála parta fakanů z Portlandu.
Malý věci jsou mnohdy ty nejsladší. Malý věci mi dělaj největší radost! Malý, krásný věci ve světě, kterej je strašně malej, pokud neuvíznete v maloměšťáckým křesle. Byla jedna kapela, která si říkala Buried Inside a ta tvořila pomalu a opatrně. Když do strun udeřila, měla smrtící potenciál.
Mám podezření, že tohle bude nekonečná sága, taková telenovela s tisícem dílů… Hlavní aktéři jsou jasní, takže obsazení rolí je následující, See You In Hell, kteří kopou za domácí a Contrast Attitude ze země vycházejícího slunce. Třetí díl dává tušit, že tady to určitě nekončí…
Na úvod si odbudeme povinnostní představovačku, Mother jsou ze tří
čtvrtin bývalý členové Thema Eleven doplněné o mladou krev v podobě
basáka Dava. Toliko na úvod faktů, teď k sedmipalci…
The Mistake je kapela z Kanárských ostrovů, která pohromadě drží víc jak 15 let. Jak už samotný název alba napovídá, družstvo nejen, že má 4 členy, ale nový počin je přesně tohoto čísla v řadě vydaných věcí. Španělské vydavatelství B Core vsadilo na tuto partu již podruhé, předchozí spolupráce se projevila na 3 roky staré desce „Anticongelante“.
Počet obrázků: 1
108 to tady zavřeli. Rozkopli další vosí hnízdo a alespoň v této inkarnaci už se zřejmě nikdy nezjeví. A jak u nich bylo vždy dobrým zvykem, nezanechali po sobě jen spoušť, ale také plno bolestivých otázek. O to bolestivějších, že dopadají do řad hc/punkové scény, kde tahle kapela vždy vyvolávala obrovskou škálu emocí. Přiznám se, že i to je trochu důvod, proč jsem se rozhodl napsat recenzi na jejich novou desku. Ovšem první a nejdůležitější je pořád ten, že mě rozemlela na prach a pak jedním švihem rozmetala jako popel nad Gangou.
Nikdy jsem nepochopil proč při vymýšlení názvu kapel si jednotlivé spolky nedají záležet na tom, aby název už náhodou někde nekoloval. Pak se stává to, že musíte zdlouhavě vysvětlovat, že když mluvíte o Left For Dead tak samozřejmě máte namysli tu Kanadskou sebranku a nebo naopak když je řeč o Subhumans, tak to dá rozum myslíte ty Anglický. Takže když je protentokrát řeč o nové desce Challenger bavíme se o těch Španělských. Jasný ne. Tahle trojka z Madridu po prvním albu přichází z dvojkou a rovnou si je pod svá křídla berou evropští Dischord blázni B Core.
Počet obrázků: 2
Mám rád, jak do sebe věci zapadají. Kdysi dávno jsem několikrát viděl francouzskou kapelu Sons Of Saturn. Hombre Malo to je norsko-francouzskej projekt, ve kterém hraje Boris ze S.O.S. (+ členové Iktus, Sons Of Saturn a La Casa Fantom). Znějí podobně zajímavě jako Sons Of Saturn a jejich demo nahrávka je od prvního pohledu sympatická ...
Naprosto přesně si vzpomínám, jak mi Ivan před pár lety nadšeně vyprávěl o kapele Ceremony. Pár dní na to jsem s ním a s Cvaldou jel do Holandska vyzvednout backline od Bleeding Through a z toho večera mi utkvělo v paměti několik událostí. Že Cvalda zabouchl klíče v autě a museli jsme vylomit okýnko, že Bleeding Through někde projebali basovou hlavu, která už se nenašla a že Johan z Reflections seděl smutně za svým distrem, které nikoho nezajímalo.
Jednou za čas mě zastihne záchvat sebetrýznění a brouzdám se v bahně sociálních sítí a mořem nových hudebních serverů, považujících se za správnou alternativu (většinou do momentu než jim korporátní společnost, která potřebuje i "svěží" mladej design, nabídne spolupráci). Možná, že žiju na jiný planetě a vím o pár z vás, který dýchaj zpoza horizontu. Směšní a ortodoxní? Kdy už se probereme? Kdy už konečně přiznáme, že to celý je jenom divadlo a my loutky v něm?
Už první singl od těchto grindcore šílenců z L.A. mě naprosto rozsekal, a s každou další nahrávkou to není jinak. Vtipálek by jistě podotkl, že už musím být pořádně naporcovanej. Dodávám, že jako čaj…ehm, ehm. Vtipy mi zkrátka nejdou. Pro moji osobu, po letech zatraceně dobrá kapela, která hraje grindcore jako grincore a ne jakousi směs želatiny, zvratků a krve. Podotýkám, tohle je věc vkusu.
Kdo by miloval dárky, který mu po otevření reprezentativního obalu vymalujou kokiáše? Já jo. Belgie už dneska kromě vaflí a předražený exkurze u Waterloo není baštou vůbec ničeho. Sem tam se objeví nějakej trend (ostatně jako všude) - ten poslední se v polích flanderskýho lva kul ve stopách Negative Approach a SSD.
Mám rád „letní“ desky. A „letní“ deskou nemyslím nutně nějakou sladkou akustickou pohodu, ale spíš album s atmosférou línejch večerů a s vůní čistýho vzduchu po náhlý bouřce. „Dreams Of The Wolf“ od argentinskýho dua Springlizard do týhle kategorie přesně zapadá. Dva kluci s akustickejma kytarama a zvláštníma skladbama, který mají k typickýmu indie-folku hodně daleko. Nejsou to žádný sebezpytující introvertní zpovědi, ale taky to není žádný rozjuchaný drnkání pro mejdany u ohně. Zvuk Springlizard je zvláštním způsobem syrovej, ale taky rozvážnej: skladby plynou dopředu vlastním tempem a ve vlastním čase.
Při poslechu třetí desky švédských Abandon, si vzpomenu na dopis co mě před třemi lety poslal vydavatel Emil z Black Star Foundation. Vrátil se zrovna z pohřbu svého kamaráda Johana Carlzona, který ve svých 32 letech se předávkoval. Emil se ve svých slovech vyrovnával se ztrátou svého známého, popisoval jak se jeho přátelé dali dohromady a finančně pomohli mrtvé tělo převést zpátky do Švédska a o tom, že má v plánu vydat posmrtně natočený materiál kapely Abandon ve které Johan zpíval.
Nevím jak začít. Černá deska v černym obalu. Takhle to mám rád, takhle chci aby to bylo. Dvě kapely, dvě svědectví o tom jak je tenhle svět v prdeli. Dvě výpovědi o tom, že na poraženectví je snad pořád ještě brzo. Dvě tváře naděje. Gattaca a Clamant!.
Miluju překvapení. A těch se mi poslední tejden dostává až dost, takže život není tak chmurnej jako ranní chátrání, který se táhne jako smrad celej den a nutí vás přemejšlet o smyslu existence. Přiběh se má takhle. Nejeden z vás zaregistroval, že Ramming Speed jedou letos po Evropě a ne všechno se vyvinulo podle jejich představ. Ve Florencii se totiž podívala parta makarónů do jejich auta a obrala je o finance (některý kapely dělaj pořád ty samý chyby) a hlavně o merch, kterej asi při revizi u lokálního Dona moc neuspěje (leda by si dal práci a přetisknul rub portrétem Rocca Siffrediho)
