Miluju překvapení. A těch se mi poslední tejden dostává až dost, takže život není tak chmurnej jako ranní chátrání, který se táhne jako smrad celej den a nutí vás přemejšlet o smyslu existence. Přiběh se má takhle. Nejeden z vás zaregistroval, že Ramming Speed jedou letos po Evropě a ne všechno se vyvinulo podle jejich představ. Ve Florencii se totiž podívala parta makarónů do jejich auta a obrala je o finance (některý kapely dělaj pořád ty samý chyby) a hlavně o merch, kterej asi při revizi u lokálního Dona moc neuspěje (leda by si dal práci a přetisknul rub portrétem Rocca Siffrediho)
Přiznám se že už mě moc nebaví pořád dokola číst všechny ty hezky a emotivně napsaný recenze na desky, ve kterých já osobně mám mnohdy problém najít to hlavní: a sice informaci o tom jak deska zní, jak vlastně hraje ta nebo ona kapela… Dost možná je to ale způsobený faktem, že v poslední době se tu objevujou z velký části právě recenze na počiny kapel, který s tím co pro mě hardcore vždycky znamenal maj (minimálně po hudební stránce) pramálo společnýho. A je dost možný že právě tohle byl pro mě ten největší impuls napsat těchhle pár řádků…
Sunpower jsou belgická hardcore punk kapela. Silou slunečních paprsků hrají energický hardcore punk čerpající z tradice starých kapel 70tých a 80tých let – tohle je reinkarnace jednoho stylu hardcore punku. Jejich nové album „Bondage“ bylo nahrané začátkem letošního roku a jak už to tak u správných punkových kapel bývá, k záznamu ve studiu nebylo potřeba víc než dva dny a noci. „Bondage“ vychází na různých evropských labelech a v různých formátech – Lp (verze 33 i 45, černý i barevný vinyl), CD a čtyř singlové edici u Deviant - Gedrag vydavatelství.
Minulý rok pro mě byl jedním z nejtěžších v mém životě. Prošel jsem další zkouškou, která kladla důraz na pochopení věcí, jež se v určitém momentu zdají nepochopitelné. Bolest, která vás svírá, se zdá být nekonečná, ale přesto v určité chvíli poodstoupí a vy dostanete prostor vidět sami sebe takové, jací doopravdy jste.
Tohle je jeden z dalších kompromisů, který dělám, ačkoliv jsem si slíbil, že se zatahujícíma mrakama budu psát a dělat věci, který mi dávaj smysl. Těch, z mýho pohledu, bezcenejch je kolem mě totiž sakra moc a když nechám kola univerza plout, určitě se jich chopí někdo, komu něco přinesou nebo jim ve svejch slovech a jednání dá novou dynamiku.
Parta ostřílených punks ze San Diega, vydávající singl na mladém moravském labelu. Sympatická kombinace. Takže hoďme talíř do kolotoče a kapelo hraj…Výjezd, úvodní riffy. Kapela začíná suveréně z ostra, takže si hned
poklepávám do rytmu než se hudba změní v melodičtější linku, která je
stále zabarvena naštvaným řevem pěvce, aby se ještě ve finále na chvíli
vzepjala k poslední bitvě.
Když sestoupíte až ke kořenům světa, uslyšíte tam tuhle desku. A když se vyšplháte až na ledovou střechu naší planety, bude tam znít právě tohle album. „In A Dark Tongue“ od Harvestman je dokonalej hudební ekvivalent Zemanovy „Cesty do pravěku“. Plujete po neznámý řece a s každým metrem se dostáváte dál a dál do minulosti. Proud je stále prudší, obloha se zatahuje – až se doplavíte na úplnej konec/začátek, kde se právě formujou síly, který budou v následujících tisíciletích utvářet hory, údolí, oceány a světadíly.
Přiznám se, že hlavou o zeď dávám pouze u prvních dvou
releasů (First a Second). Bavil mě totiž koncept krátkejch desek se zničujícím
potenciálem, bez zbytečnejch kudrlinek (i když Second by se dalo počítat za
předzvěst Červenýho alba), s dvousečnou sekerou v záhlaví a obrazem filmů
Františka Vláčila.
Uštkni jsou přesně to, co jsem podvědomě několik měsíců hledal v záplavě všech těch nových desek, které sice rád poslouchám, ale téměř vždy tam objevím alespoň náznakem něco, co mě nedovoluje si je pustit úplně k tělu. Mám k drtivé většině současných kapel jistou dávku nedůvěry už v úplném počátku a velmi zřídka se mi stane, že ji dokážu zcela eliminovat.
Úvodní kytarová vazba jakoby dávala poslední sbohem minulosti. Je to totiž jediný moment na desce, kdy si vzpomenete na Yaphet Kotto, ve kterých hráli dva hlavní motory Savoiours, konkrétně bubeník Scott a kytarista a zpěvák Austin. Chtěl jsem teď napsat, že PC kids zahodili kostěný brejle a oblíkli džísky, ale s Yaphet Kotto to nikdy nebylo tak jednoduchý. Jakoby se nad nima už od začátku vznášel smradlavej metalovej oblak, přestože to bylo v podstatě předpisový polit screamo.
AGUIRRE s BAD LUCK RIDES ON WHEELS jsou větrem, deštěm, bouří, nocí i dnem pro zablácenou cestu našimi životy. BAD LUCK RIDES ON WHEELS je parta sympatických „grinderů“ z německého „východního“ bloku. AGUIRRE pocházejí z francouzského města Bordeaux a hrají sludge/crust. Nyní je spojuje společná nahrávka AGUIRRE / BAD LUCK RIDES ON WHEELS s názvem „Tubes Gave Us Wings“.
Pamatuju si, že na Synergy mě kdysi poprvé upozornil Tomske z Deverovy chyby: „Hráli jsme ty vole s nějakou kapelou z Plzně a to bys měl ty vole vidět.“ Zatím jsem na vlastní oči to potěšení neměl (hodlám to napravit), ale venku je právě debutový CD Synergy – a je skvělý. Není divu, že se to Tomskemu líbí: Synergy jsou jen kytarista a bubeník, ale dohromady dělají muziku ještě asi tak stokrát zauzlovanější, než je právě třeba Deverova chyba.
Pěkných pár let jsme si museli počkat na třetí velkou desku od party jejíž lokaci původu pro zjednodušení můžeme přiřadit Rožnovsko. Jemná úprava názvu této nahrávky podtrhuje již to co bylo řečené na debutu, který vyšel před pěknou řádkou let. Čas ukázal svoji přívětivější podobou a je vidět, že s přibývajícími léty Innoxia doslova vyzrála.
Počet obrázků: 2
Statues je trojlístek z Kanady. Hrají jednoduchý punk, kterému se říká pop punk nebo taky power pop. Jednoduché riffy, chytlavé refrény a optimistický nádech, prostě muzika, se kterou se lépe dejchá. Jejich podání nechybí patina garáží, sympatický projev a naprosto nulové hvězdné ambice. Kdo si myslel, že pop punkové kapely zajímají již jen rádia, tak se naštěstí plete - jsou tady kapely, co hrají ve squattech a malých klubech - Statues.
Vydání téhle desky trvalo dlouho. A až teď jsem si plně uvědomil, jak moc mi budou Lakmé chybět. Naučil jsem se je brát jakou přirozenou součást prostředí kolem sebe, potkával jsme se s nima denně, viděl jsem spoustu jejich koncertů a poslouchal jsem jejich desky. Díky tomu odstupu, jež byl vytvořen onou prodlevou ve vydání a faktem, že Lakmé už nehrají, cítím jejich sílu v trochu jiném kontextu než dřív.
Necelé dva roky uběhly jako voda a makedónská čtverka přichází
s novým albem. Bernays Propaganda jsou pro mě extra zajímavá kapela.
Samozřejmě na tom má velký vliv geografický původ. Takže žádní znudění americký
děcka, ale parta tří borců a jedné slečny, kteří své kořeny mají hluboko
v ryzím hc/punku.
Počet obrázků: 2
Tak tahle kapela mi nakopala hodně moje zadní partie! Možná tim víc, že jsou z Chebu (odkud jsou taky třeba Esa z lesa) a textovej projev mají ve svém rodném jazyce, což neni už vubec pravidlem v dnešní době.
AC4 je krajský kód pro oblast ve kterém se nachází Umea. Tedy místa, které je hlavním městem švédského hardcoru. Již pěknou řádku let do zadu se podařilo kapelám odsud zamotat hlavu fandům HC z celého světa. Kde jsou ty časy, kdy tímto městem vládl nelítostný novoškolní hardcore, který byl ruku v ruce provázen positivním životním stylem, ať už zříkáním se drog nebo propagující vegan/vegetarianskou dietu.
Počet obrázků: 2
Když se rozpadlo rychlopalné těleso Reakce na změnu ( možná jsi zaznamenal/a jejich MC release na Ultima Ratio records, split 7“EP s Risposta a v/a 12“ „Spalte Brno na prach“), tak z trosek povstala nová kapela, která původně nesla název DE TIEMPO PESTE, ale po nějakém tom měsíci padlo rozhodnutí raději užívat český překlad– V době moru…..Co se tedy odehrává při první morové ráně?
Přívalem neskutečného množství nové hudby řada z nás již zapomněla na to co bývalo dřív zcela normální a to, příjemná nervózní nejistota z čekání na novou desku. Při první zmínce o tom, že Leatherface začínají pracovat na své další řadovce, se tyto stavy opět dostavily. Rok uběhl jako voda a je to tady. Tentokrát se vydání chopili sami na svém nově vzniklém vydavatelství Big Ugly Fish.
Počet obrázků: 2
