Posledních pár měsíců na mě The Paper Chase číhají všude. Kouknu se pod polštář – jsou tam. Říkám si, že jsem konečně sám někde na baru – blbost, na druhým konci sedí Congleton a spol. Pronásledujou mě v ulicích, hrajou mi ve sluchátkách, i když je zrovna nechci. Komentujou můj život a všechen ten bordel s tím spojenej. Čím jsem si tuhle pozornost zasloužil? Nevím. Nechtěl jsem to ale náhodou přesně takhle?
Ne, tohle není fér. Totální podzimní heartbreak jsem si letos schovával jen pro nový Black Heart Procession (BHP nezklamali: „Jsem lapen,“ jak psával Míra Pátý ve svejch legendárních minirecenzích), ale nečekal jsem, že mě do kolen dostanou ještě další dvě desky: „Lake Effect“ od Polite Sleeper a „Laughing Boy“ od Matteah Baim. Jak se mám teď vší tou melancholií brodit, když mám před sebou několik měsíců totálního nasazení?
Tlustej temnej funk, upírskej tanec v černým parku. Edie Sedgwick dodal magicky hravou věc, která je nebezpečně svůdná a plyšově ostrá, Aran Epochal překvapil kosmickým beatem. Tohle spojení je pro parket, na kterým se odehrává celej váš život. Tik, tak, tak jako písek. Nechtěj vědět, kdo je za těma dveřma.„
(Obscene Production) Nejen hardcore punk je ovlivněný grindcorem, ale platí to - k mé radosti - i obráceně. Důkazem pro toto tvrzení mohou být Venomous Concept. Kapela spojující čtyři hvězdná jména. Posuďte sami: Kevin Sharp, Danny Lilker (oba Brutal Truth), Dan Herrera a Shane Embury (oba Napalm Death).
Po debutovém 12“ vyrukovali loni Aussitot Mort se svojí první velkou deskou nazvanou Montuenga. Francouzské město Caen je místem, kde se nachází rytmická část Amandy Woodward, která společně s lidmi okolo Apollo Program rozjela partu novou. Hned svým prvním počinem přesvědčili všechny milovníky francouzské emo školy o svých kvalitách. Ba co víc, nešlo tuto partu označit jinak, než za pokračovatele Amanda Woodward.
Těžko bych hledal kapelu, která hraje klasičtější hc/punk než HUL. Ve své úplné podstatě je to vlastně naprosto čítankový příklad tohoto stylu, alespoň podle mé vlastní definice. Hlavní inspirací jsou opět Dead Kennedys, byť ne tak výraznou jako např. v případě velké desky Young Wasteners. Nicméně spojení ostrého punku a
Punkové šamanství, jež má hluboké kořeny ve vědění a věčném hledání. Rotující spirála neustále se opakujících lidských chyb a marná snaha se vymanit ze sevření vlastního ega. Touha se osvobodit silou vlastních myšlenek. Spiritualita bez vředu církevních dogmat. Padlý kazatel v roztrhaném svetru a kabátu, který si je s vámi u snídaně schopen 2 hodiny povídat o Praze za časů Rudolfa II. Dokonalé klamání tělem.
Co to je „power pop punk“? Mám z podobných popisek husí kůži. Rozjasnilo se mi až při výměně desek s německým vydavatelstvím P. Trash Records.Díky němu jsem vzal „power pop“ i „garage punk“ na milost a z velké části na tom má zásluhu také kapela STATUES (Toronto, Canada).
Čtvrtý zářez od španělských Tokyo Sex Destruction tlustou čarou podtrhuje dosavadní tvorbu této kapely, která rehabilituje styl jenž má ve znaku kalhoty s nohavicemi do zvonů, či batikovaná volná trika v kombinaci s kristuskami na nohách. Samozřejmě i tentokrát plnými douškami budeme nasávat neopakovatelnou atmosféru let 60tých se vším co k tomu patří.
Počet obrázků: 2
Tohle je smutná deska. Strašně strašně smutná deska. Ale zatímco pod spojením „smutná deska“ si člověk většinou vybaví třeba něco od Constellation nebo dejme tomu Black Heart Procession, tady mu řve přímo do ksichtu soustředěná noise-mašina pod velením Chrise Spencera (kytara, pot, krev, naběhlý žíly na krku, ex-Unsane).
(La Familia) Wasted Time je hc/punk kapela z Richmondu, která ma na svém kontě několik singlů, jež jsou sice dobré, ale v podstatě nijak nevybočují z průměru soušasné 80´s hard core retro vlny. Proto jsem ani od jejich velké desky neočekával nějakou zásadní událost.
Počet obrázků: 1
Během příštího týdne zavítají průkopníci rumunskýho rychlýho politickýho hardcoru PAVILIONUL 32 tuším už potřetí do našich končin. Tak se podívejme na pár nahrávek, co tahle banda za poslední dobu zplodila. Recenze z DRUNK NACH OSTEN #2 + překlady textů.
REMAINS OF THE DAY ani FALL OF EFRAFA nejsou mrtví. Jejich duch přichází z jihovýchodu. Za týden vybalí v pražském Jelení svůj temný epický hardcore/crust slovinští MELETE. Tady je recenze na jejich svépomocně vydané tour CD.
Od začátku do konce je to jen brutální bahno, spirála zoufalství a očista duše. Muzika samotná je hodně surová a tím nejdůležitejším stavebním prvkem je těžkost riffů a tvrdost úderů. První, co vás napadne jsou automaticky Neurosis, ale Ema Camelia je cíleně o poznání méně "symfonická" než současná podoba mistrů, ale zase ne až tak nesnesitelně čarodejnická jako bylo "Souls at Zero".
"... máme blízko k skateboardingu/bikerstvu, myšlienke d.i.y. (urob si TO sám), politickým koreňom punku, jednoduchej rýchlej a hlavne hlučnej hudbe. Žiadne technické vyhrávky, profesionálne fotky, vymakané aparáty len VÝCHODOEURÓPSKY THRASH! THRASH! THRASH! ATTAK!" Co dodat?!
Vždycky mě sral název Thema Eleven. Snad z nepochopení, výsměchu mně samotnému nebo nedostatku vysvětlení, jsem se každýmu novýmu releasu kapely, která má dnes kultovní status, kterej válcuje i Lvmen, bránil jak čert kříži. V momentě, kdy vás opouští síly v šumavskejch bažinách, zní přeci jenom Matka víc jako soundtrack pro poslední chvíle. Číslo 11 je pak jenom dloubáním klacíkem do žeber, ve snaze vybouchat z tonoucího nadutou peněženku a to 20 minut po fade outu a závěrečnejch titulcích.
Po deseti letech, několika silnějších i slabších albech jsou tu Bane pořád a s nima zbrusu novej 7". Ten má vyjít na všech kontinentech, kde funguje hard core scéna s obrázkem konkrétního místa, v jiných městech, v 11:58 večer na obalu. Na Evropu připadl Dublin.
Španělská trojice se svým novým pětiskladbovým cd plynule navazuje na vzájemnou mnahaletou spolupráci mezi B Core records a Dischord kapelami. Střední rychlost, inteligentní muzikantské dovednosti, které stále stojí s velkým odstupem od propasti vyumělkované virtuozity.
Počet obrázků: 2
