Každej kdo se jenom trošku zajímá o dění v evropský hardcore scéně musel chtě nechtě zaznamenat obrovskou spoustu kapel z Ruska, Ukrajiny a Běloruska, kde se v posledních několika letech straight edge rozmohlo bez velkýho přehánění podobně jako před patnácti lety ve Švédsku nebo Belgii. Těžko dnes soudit do jaký míry se tady jedná o další módní vlnu ze který po dvou letech zůstane jen několik nezlomenejch diehard nadšenců, ale i v tom nejhorším případě tu bude několik kapel a nahrávek, na který se bude po letech vzpomínat se slzou v oku, podobně jako já nikdy nezapomenu na český No Reason, Amity, Kritickou Situaci nebo slovenský Junk. A když pominu ukrajinský Aspire, ruský Rearranged a High Hopes, tak mě ze současný záplavy kapel z týhle oblasti v hlavě asi nejvíc uvízli Flawless Victory, kteří pochází stejně jako Rearranged a High Hopes z Moskvy.
S přibývajícím věkem mým i samozřejmě okolí se kterým jsem ve styku, si stále více vážím lidí, kteří zůstávají věrni svým zažitým rituálům, zvykům a přesvědčení aniž by o „své“ pravdě neomaleně přesvědčovali své okolí. Jedním z takových jsou lidi z kapely DAITRO. Věci které byly dříve naprostou samozřejmostí jsou v dnešní době více méně raritou. V podání Daitro to znamená, že i když by mohli „zúročit“ svoji mnohaletou dřinu, kterou mají za sebou, stále valí ve svém zažitém rituálu. A tak nadále si svoji cestu razí ve striktně osvědčeném DIY principu a své turné napříč kontinenty si zařizují sami, rovněž desky vydávají na svých labelech, pro které si sami tisknou obaly.
Počet obrázků: 2
V podstatě by se to dalo shrnout jako zbytečná recenze.
OX tu už nějakou dobu zpátky bylo a tohle E.P. vyšlo takřka v zápětí - s
polovičním počtem songů a negativním obalem. Háček je ale v tom, že
tahle
kompozice je absolutně dokonalá.
Počet obrázků: 2
Uff… finským hardcore/punk/thrashovým klasikům RIISTETYT (kdo čte Smrt, ten ví, že to znamená to samý co „exploited“) vyšla reedice materiálu z počátku 80. let.
Tahle deska, to je beat mýho srdce. Kde to můžu podepsat? Každá vteřina alba, každej sampl, každej beat, slovo – to je prostě moje DNA. Michle a Nusle, Praha 4, studený průjezdy, podezřelý baráky... Jasný, tohle místo asi není to „Sunken City“ o kterým B. Dolan rapuje, ale až se jednou Botič přeplní všema sračkama z celýho města (což se stane), budou z tý potopy koukat jen všechny ty hnusný (plánovaný) mrakodrapy na Pankráci.
Nashi 14 slov je poslední deska ruské (moskevské) antifašistické kapely WHAT WE FEEL. Název odkazuje k výroku američana d. lanea "My musíme chránit existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí." WWF proti tomu vystupují se svými 14-ti slovy: „Láska a úcta. Tolerance, rovnost a bratrství. Bez ohledu na barvu kůže. A úroveň bohatství.“
Přiznám se, že jméno Empty hall of fame jsem už možná párkrát slyšel, ale v té záplavě kapel jsem si jich nikdy nevšiml blíže. Pak mi ale kámoš řekl, že jim chce dělat koncert. A to se stalo impulsem k tomu abych si sehnal jejich desku a napravil tak svou chybu nevšímavosti k této kapele.
Jesu, The Cure, Sophia, A Whisper In The Noise... Nevím proč, ale tyhle kapely mě vždycky odnesou zpátky do dětství. Ne všechny jejich skladby, ale některý nejsilnější momenty mě vrátí v čase a prostoru – a já najednou nemám starosti, který mám teď. Zase čtu před spaním dobrodružný knížky. Mám prázdniny. Chci umět hrát na kytaru. A tak dál... Wive mají na svý nový desce skladbu „Attrition“, která je pro mě zhmotněním (jasně, napsat o jakýkoliv písničce, že je „zhmotněním“ něčeho, je z podstaty věci ukrutná blbost, ale to nevadí, ne?) tohohle pocitu. Je to ta návyková melodie? Je to ten zvláštní špinavej a hlubokej zvuk v pozadí? Nevím. Možná to radši ani nechci analyzovat, abych se o sobě náhodou nedozvěděl víc, než je pro mě bezpečný.
Času, který strávím brouzdáním po myspace profilech různých kapel, většinou lituju. Tentokrát jsem ale narazil na kapelu, která mi fakt zvedla náladu. Je totiž důkazem toho, že to v Praze není tak zdechlý, jak jsem myslel. Praha má přes milión lidí, což je tak desetina český populace. Statisticky by tu měla být desetina českých kapel. Za poslední roky mám pocit, že to v Praze jde jen dolů, zatímco všude jinde to jede dál. OR mi dávají naději, že se to změní. Mladá krev.
Mám rád sedmipalcové singly. Jejich realizace se mnohdy ubírá po trnitých cestách a finální výsledek bývá nejistý. Společný split Ep AUXES s Obstacles vznikal „pod rukama“ sympatického olomouckého vydavatelství Revolution Summer, jehož je i debutním vydavatelským počinem. Myšlenka singlu se vyvíjela postupně a myslím si, že lepší propojení kapel se ani nemohlo vydařit. Všechno do sebe moc pěkně zapadlo.
Nepamatuju si takový nadšení pro evropskou straight edge kapelu od dob Final Exit. A opět je to Švédsko. "Hele, hard core je plošně mrtvej. Ty i já jsme takový období zažili už několikrát. Takže si sednu a budu si užívat čas se svojí ratolestí. Mezitím najdeme nějaký nový kapely. A čekání si zkrať touhle deskou."
Počet obrázků: 2
Mocná chapadla agilního vydavatelství Black Star Foundation tentokrát sevřela do svých spárů švédskou čtverku Affordable Hybrid. Kreslíte-li si rádi rodinné stromy a propojujete všemocné životní čáry, tak v této kapele najdete bráchu kytaristy Holmes. To já jen tak pro pořádek, aby bylo jasno, jak je to jedna malá rodina.
Počet obrázků: 2
Chorvatskou scénu už pěknou řádku let napříč žánry monitoruje Miran na svém sympatickém vydavatelství Moonlee records. A tak trochu i jeho zásluhou se můžeme podívat na zoubek další z tamějších indie kapel. Tentokrát ve vydání debutové velké desky nemá prsty samotný Miran, ale vydavatelství Radio Is Down z Ameriky. Který se k této kapele dostal naprosto náhodou, při jednom letmém brouzdání po myspaceu narazil na tuhle čtyřku ze Záhřebu.
Počet obrázků: 3
SPECTACLE jsou pro mě od první chvíle, co jsem je uslyšel, jednou z top kapel a asi už navždycky budou. A mám takovej pocit, že RIVERS RUN DRY to mají hozený stejně. Jejich demo je plný zvláštní suché temnoty. Koukám z okna na parčík před barákem, kde se na zemi hejno havranů snaží něco vyklovat ze zmrzlých hromad blátivého sněhu a hudba těchhle fousáčů ze země pana Zoltána – Maďarska - do toho až podezřele dobře sedí.
Počet obrázků: 4
Ne, desky Lou Barlowa, potažmo Sebadoh a Folk Implosion, mi nikdy nezachránily život. To dokázaly desky jako třeba „Impurity“ od New Model Army nebo alba od Fugazi. Ale když začínám psát tuhle recenzi, vlastně si silně uvědomuju, že desky Lou Barlowa mě skoro vždycky vytáhly z nějakýho průseru. Pamatuju si, že když vyšlo „Bubble and Scrape“ od Sebadoh, postavilo mě to na nohy v těžký situaci. A nebo třeba na konci loňskýho roku, když mi moc nešla karta, a dostalo se ke mně „Goodnight Unknown“: taky vítaná záchrana...
Tyhle chlápci dali světu výpověď. Zatáhli to tady. Teď se vznášejí na tónech a vibracích, nehmotný těla v hlubokým zvuku. Přiznávám bez mučení: mám rád strašnou spoustu muziky, která opisuje už několikrát řečený, o to víc ale dokážu ocenit kapelu, která si stvoří vlastní, specifickej jazyk. Om jsou přesně tenhle případ. V jejich zvuku je všechno stráááááááááášně pomalý a rozlezlý, ale není to žádnej bezcílnej, chytře se tvářící experiment. Om kontrolujou každou vteřinu svejch skladeb, má to neskutečný napětí. A když se pak rozhodnou nechat muziku ovládnout čas a prostor, aby to řídila po svým, stojí to za to.
„Ztracení hoši“ jsou kapelou z francouzského Lyonu. Hrají hardcore/punk středního tempa ovlivněný ANGRY SAMOANS, CIRCLE JERKS, snad i BLACK FLAG. Osobně neznám žádnou jinou jim stylově podobnou francouzskou kapelu ...
Tak pozor! Jelikož jsou členové Limp Wrist rozeseti po celých Státech a Needles (skvělá parta, kde najdete ještě členy Talk is Poison nebo LBAL) Martinovi evidentně nestačí, rozjel novou kapelu s trochu netradičním názvem. Jinak je ale vše při starém a tenhle jejich singl, který vyšel, jak jinak, na Lengua Armada, je opět čistokrevná smaženice s vokálem ve španělštine a zabijáckým tahem na branku.
Skvělej název pro kapelu - a jestli ještě někdy budu mít skupinu - přál bych si, aby se jmenovala podobně ujetě. Nehledám, jestli my, chlapi, máme nějakou naději, nehledám nové album, které budu chtít poslouchat každej den, nehledám již možná nic…
Jo! Nevím sice jak je to možný, ale členové takových kapel jako Ripcord nebo Heresy, zcela evidentně neztratili vůbec nic z toho, co v sobě měli před pětadvaceti lety a tohle je kurva důkaz. Nejnovější nahrávka Violent Arrest prostě zabíjí a to ji mají na svědomí borci, kteří by mohli být pro spoustu současných punx z fleku prarodiči.
Počet obrázků: 2
